30. 10. 2013

Thor: Temný svět (Thor: The Dark World) - Brian Tyler

Thor představuje s Iron Manem a Kapitánem Amerikou skutečný počátek přenesení hrdinů ze světa Marvelu na plátna kin. Jednalo se o tzv. první fázi. Ač měly všechny tyhle filmy slušný úspěch na nové značky, tak nastartování přišlo až s Avengers. Iron Man 3 se poté na úspěchu vezl a vydělal neskutečný balík, otázkou nyní bude, jak dopadne druhý Thor, který postrádá takřka kultovní auru Roberta Downey Jr. jak Iron Mana. Chris Hemsworth charismatem vládne stejně jako s Mjolnirem, jenže mu chybí patřičná lidskost a ukotvení v našem světě. Do toho si připočtěme charakter nebo splnění "Amerického snu" v podobě postavy Tonyho Starka a je nám jasné, že úloha Thora je na filmovém plátně podstatně složitější. Uvidíme tedy, jak se filmu povede v kinech a to samé platí i příští rok pro dalšího Kapitána.

Thor nám představil mladého prince z Asgardu, který teprve musel dospět do krále. Jeho náprava přišla na Zemi, kam byl uvrhnut svým otcem Odinem, a kde potkal vědkyni Jane do níž se zamiloval. Díky svému potrestání přišel i o svou moc, takže musel prokázat, zda je schopný vládnout a být spravedlivým králem. Velkou roli samozřejmě sehrál i nevlastní bratr Loki, se kterým jsme se potkali v Avengers a potkáme se s ním i v Thor: The Dark World, jenž se odehrává rok právě po Avengers, kdy Thor musí zachránit devět říši před nepřítelem starším než samotný vesmír - Malekithem. Ten se snaží uvrhnou vesmír do tmy a Thor musí kvůli pomoci nejen za Jane, ale i za vězněným bratrem Lokim. Jakou oběť bude muset hrdina z Asgardu učinit, aby všechny zachránil?


O první díl se hudebně postaral Patrick Doyle a odvedl opravdu dobrou práci. V srpnu 2012 měl Doyle jednání s šéfem Marvelu o návratu k projektu z čehož sešlo, byl tedy nahrazen v dubnu 2013 Carterem Burwellem. Jenže i ten v květnu odstoupil kvůli rozdílům v představě, jak by měla hudba znít. Marvel se tedy obrátil na Briana Tylera s jehož prací byli spokojeni už z Iron Mana 3. Ten si k ruce vzal Íránskou zpěvačku Azam Ali a 28.10. byl soundtrack puštěn do prodeje. Otázkou je, zda se tedy dokázal Tyler minimálně vyrovnat Doylově práci na prvním dílu. Fanoušci Doyla budou ale zklamáni, protože Tyler ignoruje jeho práci a jde si svou cestou, kdy je soundtrack ihned identifikovatelný díky mohutným dechovým nástrojům a perkusím. Kdo slyšel Světovou invazi nebo Irona Mana 3 bude doma. Oproti Invazi samozřejmě ubylo patosu a přibyla fantasy velkolepost v pop-rytmickém stylu.

Jak se zvětšuje Marvelův svět, tak nám narůstá osazenstvo na skladatelských židlích. Říkám si, zda je tak správně, když styl filmů je vesměs zachován, ale hudba se diametrálně liší. Alan Silvestri se postaral o Avengers a Kapitána Ameriku, Ramin Djawadi o Iron Mana, John Debney o Iron Mana 2, Patrick Doyle o Thora a Brian Tyler o Iron Mana 3 a nyní o Thora 2, se kterým má několik věcí společných a pro běžného posluchače oba soundtracky splynou takřka v jedno. V tomhle směru jsem tedy naznačil celkem velký problém a tím je určitý stereotyp v kompozici a instrumentaci. Dechové a perkusní nástroje a jejich využití je už určitým Tylerovým trademarkem. Jsem, zvědav, zda se skladatel posune někam dál, zatím to jsou jen krůčky. Vrátím se s k různorodosti skladatelů a napíši, že v Marvelu si měli na začátku sednout i nad hudbou a vytvořit skutečně charakteristické motivy, které budou dodržovány napříč jejich vesmírem, aby se udržela kontinuita. Na druhou stranu mohou někteří považovat rotaci skladatelů za čerstvý vítr a přínos.


Tylerovi se povedlo vytvořit slušný motiv pro druhý díl hned v úvodní skladbě s patřičnou velkolepostí. Práce s orchestrem je tradičně skvělá a bohudík dal prostor vedle akčního dunění i tolik potřebným emocím jako ve skladbě „Into Eternity“ nebo „Lokasenna". V obou skladbách dostává prostor perský vokál zpěvačky Azam Ali. Především závěr „Into Eternity“ je skutečně dojemný. Z hlediska hrdinského soundtracku lze mít málo výtek, i když jde o slabší kus než předvedl Elfman v Batmanovi nebo Williams u Supermana, ale vzhledem k současné tvorbě je každopádně nadprůměrný až skvělý. Takový velkolepý závěr "Invasion of Asgard" musí dostat snad každého. Škoda, že to skladatel dál nerozvinul. Mohlo jít o skutečný vrchol soundtracku.

Jako první věc, co Tyler udělal, bylo opuštění Doylovy tvorby, kdy sám stvořil skutečně monumentální dílo. Je znám pro tvorbu bombastických "oestéček" a často nahrazuje Zimmera, čemuž se ani nedivím. Nahrazuje myslím v tom směru, že mu producenti dávají přednost při rozhodování mezi cenou a výkonem. Oba mají podobný styl, ale oba s ním nakládají opačně. Zatímco Hans je spíše DJ a ne skladatel, tak Tyler se drží orchestru a vytváří klasická hybridní díla. K tomu je potřeba připočíst hloubku, kterou díky tomu jeho soundtracky získávají. Nejsem sice jeho velký fanoušek, a trochu mě ten stereotypní styl unavuje, ale dokážu to/ho uznat. Silné sbory v jednotlivých skladbách taky nejsou k zahození a skvěle podporují obraz ve vikingském duchu.

Brian Tyler nahrává hudbu ke druhému Thorovi.

Soundtrack obsahuje i „Marvel Studios Fanfare“, kterou dostal na starost právě Tyler a těžko si představit někoho jiného, kdo by lépe definoval tento jejich styl. Rozhodně soundtrack doporučuji a věřím v kladné ohlasy, aspoň z většiny. Kdo zná skladatelovu tvorbu, tak ho těžko něco překvapí, což je právě asi jediná vada, pokud nepočítám ignorování Doyla. Je to přesně to, co jsem čekal jen v trochu větším měřítku. Proto je pro mě takové oživení soundtrack k filmu Standing Up. Za mě říkám, že jde nejspíš o nejlepším OST z filmů od Marvela, což by mělo některým stačit.

Tržby v USA : 203 milionů dolarů
Tržby z USA - inflace : ---
Tržby za víkend : 86 milionů dolarů
Tržby celosvětově : 630 milionů dolarů
Rozpočet : 170 milionů dolarů
Oscar : ---
Premiéra : 8.11. 2013 (předpremiéra Londýn 22.10. 2013)
Distributor : Buena Vista (Walt Disney)
Délka : 120 minut
Žánr : fantasy, akční, dobrodružný, drama

1. Thor: The Dark World (2:10)  
2. Lokasenna (2:31)  
3. Asgard (1:55)  
4. Battle of Vanaheim (1:39)  
5. Origins (3:49)  
6. The Trial of Loki (2:38)  
7. Into Eternity (3:40)  
8. Escaping the Realm (3:53  
9. A Universe from Nothing (2:20)  
10. Untouchable (4:08)  
11. Thor, Son of Odin (1:51)  
12. Shadows of Loki (2:25)  
13. Sword and Council (3:46)  
14. Invasion of Asgard (2:59)  
15. Betrayal (4:02)  
16. Journey to Asgard (2:17)  
17. Uprising (2:35)  
18. Vortex (2:20)  
19. An Unlikely Alliance (3:47)  
20. Convergence (3:42)  
21. Beginning of the End (5:20)  
22. Deliverance (2:21)  
23. Battle Between Worlds (3:29)  
24. As the Hammer Falls (2:40)  
25. Legacy (4:08)  
26. Marvel Studios Fanfare (0:29)

Celková délka: 77:14

8,5/10

29. 10. 2013

X-Men: Days Of The Future Past (2014) - trailer

Určitě jeden z nejlepších trailerů roku a dost možná nejlepší, to je první ukázka z X-Men: Days of the Future Past (X-Men: Budoucí minulost). Emocemi nabité záběry, hromada osudových proslovů, známých postav a nestárnoucího Wolverina (pár šedin jeho budoucí Já přeci jen má) dokáže snad každého poslat do kolen, čemuž pomáhá i parádní hudební podkres ze Sunshine a Inception. Bryan Singer se evidentně vrací ve velkém stylu za doprovodu hvězd filmového plátna. Uvidíme, zda se mutantům podaří změnit budoucnost stejně jako uvadající kariéru dřívější režisérské naděje. Co si budeme povídat, Superman se vrací příliš neuspěl a Jack s obrama totálně vyhořel. Takže repete a návrat k Singerově nejúspěšnějšímu projektu. Co Vy, jak se těšíte?

Premiéra v ČR: 22.5. 2014


Hodnocení traileru: 9/10

27. 10. 2013

The Hobbit: An Unexpected Journey (rozšířená verze) - filmová recenze

Není lehké navázat na slávu Pána prstenů a jeho nezpochybnitelný vliv na kinematografii. O to větší očekávání provázela návrat do Středozemě v Hobitovi podle stejnojmenného románu J. R. R. Tolkiena v režii Guillerma del Tora zaštítěným produkcí Petera Jacksona. V květnu 2010 ale del Toro ohlásil svůj odchod od projektu díky finančním problémům společnosti MGM a neustálým posunům s natáčením. Dva roky pracoval del Toro na Hobitovi s Peterem Jacksonem, Fran Walsh a Philippou Boyens, tedy těmi, co stáli za trilogií Pán prstenů. Po jeho odchodu byl v říjnu oznámen na režisérském křesle právě Peter Jackson. Natáčení začalo 21. března 2011 na Novém Zélandu a trvalo 266 dní, časem přišly další dotáčky při rozdělení původně dvou filmů na tři. Jackson to obhajoval hromadou natočeného materiálů, kde se dost čerpalo z Tolkienových dodatků v Návratu krále obsahující několik tisíc let Středozemě. Spousta lidí nechápala, jak může Jackson vytvořit z tak útlé knížečky tři fantasy eposy a on skutečně může. Kritická odezva byla takřka okamžitá, což se dalo očekávat. Vždyť Hobit je jednoduchá pohádka o cestě za dobrodružstvím, zatímco takový Pán prstenů je komplexní svět s mnoha liniemi a dospělým pojetím.

Hobit: Neočekávaná cesta, první díl trilogie, nás přenese do Středozemě už klasickým úvodním prologem, kdy nám starý Bilbo (Ian Holm) vypráví příběh Ereboru a trpaslíků, kteří jsou vyhnáni drakem, jejich země je obsazena a oni jsou nuceni hledat nový domov. Jednoho večera právě trpaslíci, na pozvání čaroděje Gandalfa (Ian McKellen), zavítají k nevrlému mladému Bilbovi (Martin Freeman) domů a je jim Gandalfem nucen jako další člen výpravy za získáním jejich domova zpět. Bilbo ze strachu odmítá, jenže je dohoněn svým já, které po dobrodružství skutečně touží. Tak se rozjíždí dobrodružná výprava s dopadem na celou Středozem, o čemž z počátku nikdo nevěděl, snad kromě Gandalfa.



Velká očekávání se nedala vyplnit, protože Pán prstenů narostl do tak obřích měřítek, že přímočarý Hobit neměl šanci. Diváci očekávali dalšího Lotra (Lord of the Rings), ale to nebylo možné vzhledem k předloze. Tolkien psal Hobita pro své děti, kdy jim ho četl před spaním a jeho zaměření se dost podobá produkci Walta Disneyho, což je takřka protiklad složitého díla, jakým je Pán prstenů. Jackson si této jednoduchosti byl vědom, stejně jako jeho tým. Bylo jim jasné, že dvouhodinová pohádka ze Středozemě, v infantilním Disneyho provedení, by neměla šanci. Absolutně by to nepasovalo k vážnosti Lotra. Proto se snažili najít určitý kompromis a přidat dodatky zahrnující především dění kolem Bílé rady a Nekromanta. Jelikož byl už představen trailer na druhý díl, tak mohu prozradit, že Nekromant je Sauron, který se pomalu a tiše vrací ze stínu, kam ho poslal Isildur useknutím prstu i s Jedním prstenem. Tady vidíme jeho nabírání síly ve staré pevnosti Dol Guldur v Zeleném a nyní už spíše Temném hvozdu. Takhle nám tu tedy tvůrci představují klasickou cestu k Ereboru a zabití draka a druhou linii s Bílou radou a Sauronem. Do toho nám obě linie představují několik menších provazců a vše se ve třetím díle spojí v jedno pevné lano.

Co se na prvním filmu hodně kritizovalo, tak byla délka. Popravdě, tempo snímku je pomalejší, jenže odpovídá časově Společenstvu Prstenu. Co ho dělá pomalejším je absence strachu o celou Středozem, protože sledujeme osud jen jednoho hobita a třinácti trpaslíků. Žádné prostřihy na Černé jezdce a ani na Sauronovu věž v Mordoru. Tempo filmu je ale bezchybné a střih přesně vyměřen s postupnou gradací a v klasickém ukrojení v Roklince. Rozvláčnost je dána už samotným žánrem. Hobit je totiž čistokrevná fantasy, kdy vidíme pouť skrze Středozem a objevujeme kouzla onoho světa. Události nemusí být nutně zaměřeny na děj a některé ani nejsou, viz souboj Hromových obrů v dešti. V knize je jejich souboj vylíčen jako okrajový pozorovaný spíše z dálky, což je oproti filmu změna. Tam byl jejich souboj přímo začleněn do cesty našich hrdinů. Délka je tak akorát a snad jen scéna z Frodem se dala postrádat. Ani bych se nedivil, kdyby právě tahle scéna byla původně zamýšlena pro rozšířenou verzi, ale rozdělením na trilogii nám ji dal Jackson už v kinoverzi. Je to právě jen na vás, jak moc máte tento „cestovatelský“ fantasy žánr rádi. Tohle rozhodně není chyba filmu.


Osobně považuji za stěžejní důvod kritizování Hobita technologii HFR, nebo-li 48 snímků za vteřinu. Jak je známo, když Akademie a kritici něco ocení, tak to znamená, že to přijmou. Je to vlastně uznání, což byl pro Návrat krále Oscar za nejlepší film roku 2003. Tím Akademie dala najevo přijmutí nejen žánru fantasy (ten byl často zesměšňován a nebrán vážně), ale i první skutečně digitální postavu – Gluma. Vezměte si, že jste kritik, který chodil na filmovou školu a vaším životem je film. Přes 70 let, takřka od počátku filmu, je snímkovací základ 24 fps. Lidé jsou na tento zpomalený záznam oproti realitě zvyklí, jenže pak přijde vzrůstově malý Novozélanďan Peter Jackson a začne prosazovat dvojnásobnou rychlost. Kritici z toho byli na větvi a film tím ztratil svůj klasický feeling, který všichni vnímáme už od narození a jsme jím vychováváni. Co tedy udělají? Strhají kvalitní film a použijí k tomu důvody, kde se dá pravda nebo kvalita ohnout v opak. Tím by totiž odstřelili i samotnou technologii, která se snaží narušit zažité dogma filmařiny.

Funguje to tak, že velké deníky film zkritizují a to se pak šíří dominovým efektem, v době internetu tuplem. Lidé si myslí, že mají vlastní názor, ale je to přesně opačně. Člověk ví jen to, co někde čte nebo slyší. Média mají obrovskou moc v utváření toho, co si má kdo myslet. O světě víte to, co vidíte ve zprávách nebo čtete v novinách a to samé platí i o filmech. Někdy se stane, že se film prosadí i přes nepřízeň kritiky jako tomu bylo u prvního Indiany Jonese nebo Hvězdných válek (1977). Pokud filmový kritik tvrdí, že nemá vliv na přijetí snímku a jeho tržby, tak lže anebo je mimo. Vlastně tím popírá svou práci a tvrdí o ní, že je zbytečná. Proč ji tedy vykonává, proč píše recenze, když tím neovlivňuje diváka? Seděl jsem v kině na Hobitovi a za mnou byl cca sedmnáctiletý kluk se dvěma holkami a vyprávěl jim o přestávce, jak je snímek roztahaný, nudný, zbytečný apod. Ty mu to vesele odkývaly. Prostě vše, co jsem před premiérou četl v zahraničním tisku a poté se to přesunulo k nám jim onen hošan cpal do hlavy. Buď šel tedy na špatný film znova, nebo je krmil frázemi z novin a internetu. Vlastní názor je jen iluze, především v mediální době. Zkuste se nad tím zamyslet…



Nyní se přesunu k samotným postavám, kterým vévodí samozřejmě Martin Freeman jako Bilbo a Richard Armitage jako Thorin Pavéza, trpasličí dědic Ereboru. Oba hrají skvěle a nejen pokud jde o fantasy žánr. Thorin je vůdce s potřebným charismatem a nejspíš dokáže postupně prodat i své směřování k temnější straně. Právě jeho obejmutí Bilba v závěru Neočekávané cesty bude mít emocionální dopad především po třetím díle. Už Gandalf něco nastínil v Roklince, kdy mluvil o tom, jak pýcha bude znamenat Thorinův pád. Ostatní herci neméně skvěle sekundují. Za vyzdvihnutí stojí jak Gandalf, který je opět všemi mastmi mazaný (ale ne neomylný) a plánuje předem, tak Glum. Hádanky ve tmě patří k tomu nejlepšímu ve filmu. Problém pro Jacksona spočíval i v tom, že na malém prostoru vystupuje hned třináct nových postav. Je takřka nemožné udělat z každého vystupující postavu, takže na to šli tvůrci chytře a drží se jen několika charakterů, ostatní jsou v pozadí. V tomhle směru musím pochválit výtvarníky, maskéry a kostyméry. Dokázali vtisknout každé postavě styl, takže je můžeme od sebe rozeznat, aniž by se postava nějak více projevovala.

Samostatnou kapitolou je čaroděj Radagast, který prochází stavem, kdy ho jedni zbožňují a druzí mu nedokáží přijít na jméno za jeho údajnou infantilnost. Zkuste si ale představit sebe žijící stovky let jen v přírodě, komunikujíc se zvířaty, kdy se vlastně staráte nejen o ně, ale i o flóru. Tohle musí zanechat „šrámy“ na vašem charakteru a duši. Odloučení od společnosti nese tento efekt. Opět tedy musím pochválit veškeré tvůrce z vykreslení postavy nejen skrze jeho já, ale i kostým. Především v Rusku mohou mít z jeho stylizace radost. Je evidentní, že se čerpalo hodně ze severského stylu, to není překvapením, sám Tolkien těžil ze spousty mýtů a legend, faktů i fikce. Radagastova postava je přesně taková jaká by měla být. Máme tu tři Istari (čaroděje) a každý z nich je úplně jiný. Zatímco Gandalf je chytrý s dobrým srdcem, tak Saruman je arogantní ve své touze po moci a v zesměšňování všeho, co považuje za slabost, včetně Radagasta. Známá je hlavně jeho nenávist ke Gandalfovi a závist k tomu, že Šedý čaroděj je majitelem jednoho ze tří elfských prstenů.



Stejně jako u Pána prstenů i zde byla oznámená rozšířená verze. Původně mělo jít o cca 25 minut, kdy ve finále dostáváme jen minut třináct. Vyplatí se investice jako u Pána prstenů, kde rozšířené verze prohlubovaly samotný děj a postavy, přinášely hromadu nového a důležitého, což platí hlavně o druhém a třetím díle? Nechci, aby došlo ke zklamání, když napíšu, že materiálů je díky přestříhání na trilogii málo. Máme tu sice malého Bilba na oslavě, kde se prvně v životě setkal s Gandalfem, další vylomeniny trpaslíků v Roklince nebo novou píseň skřetího krále, jenže nic z toho není podstatné a správně to skončilo ve střižně. Výhodou ale je, že všechny scény zapadají, jak mají. Přesto se budu soustředit na ty, u kterých jsem si říkal o přítomnost v kinoverzi.

Informace provázející rozšířenou verzi mluvily o černých šípech zmíněných v prologu. Není to pravda, žádná taková informace tam není. Jen je tam kratičká scéna s vystřelenou harpunou, co se od Šmaka odrazí, což nám má asi napovědět, jak na něj klasické zbraně nefungují. V prologu je pár dalších záběrů na vystrašené děti, ale hlavně protažená scéna s Thranduilem v Ereboru, kde se více dozvíme o nevraživosti trpaslíků a elfů. Klidně ji mohl Jackson do klasické verze dát a vystřihnout Froda. Možná by to nebylo dobré pro trailery, ale pro děj určitě. To nejdůležitější přijde až v Roklince a tam si teprve budete říkat, že edice má smysl. U mě do té doby zavládlo spíše zklamání, ale Roklinka to napravila. Bilbo u Narsilu je znám už z traileru a zde funguje naprosto parádně. Jen se přistihnete u toho, jak kroutíte hlavou nad jejím vystřižením. Jednoznačně prohlubuje Bilbovu postavu stejně, jako jeho osud spjatý s Jedním prstenem. Jeho zahleděný pohled na plátno se Sauronem a Isildurem, za doprovodu zvukových efektů z boje, se dokáže jednoznačně zapsat do srdcí každého fanouška. O zvýrazněném Prstenu na plátně ani nemluvě.



Další důležitou scénou je rozhovor Gandalfa s Elrondem o Thorinovi při cestě na Bílou radu, který si právě Thorin a Bilbo skrytě vyslechnou. Jde o nesmírně důležitou scénu pro dědice Ereboru, takže nebudu prozrazovat více. Rozhodně chyba jejího nezařazení do kin. Měl jsem u ní stejné pocity důležitosti jako u Faramira s Boromirem ve Dvou věžích, především z důvodů toho, co bude v dalších dílech. Poté následují už jen scény s různými eskapádami trpaslíků a jejich ničení všeho elfského. Vidíme i stížnosti Lindira na trpasličí přítomnost. Tak, jako nám Jackson vykreslil zásadní rozdíl mezi trpaslíky a Bilbem ve Dnu pytle, tak o to samé se pokusil zde s elfy a trpaslíky. Jejich ničení a naprostá neúcta dokáže vyvolat i v divákovi určité opovržení touto rasou. Ani elfce s harfou to nebylo příliš po chuti, v očích jsme mohli sledovat slzy bezmoci. Na jednu stranu se tyto scény mohou jevit jako dětinské, jenže tak to neberu. Je to přesné vyjádření rozdílnosti obou ras – vážnost elfů a trpasličí tvrdohlavost křížená s určitou jednoduchostí povahy. Vzpomeňte, jak si Gimli, v rozšířené verzi v Návratu krále, dával závody s Legolasem v pití piva. Tady máte pohromadě hned třináct takových trpaslíků, tak si určitě dokážete představit, jakou spoušť dokáží natropit. Nakonec si elfové oddechli z jejich odchodů.

Už v kinoverzi byla Bílá rada vynikající scénou. Její úkol je chránit Středozem, něco na bázi fungování OSN, kde nám jako dravec krouží Galadriel a jen naslouchá. I zde jsme se dočkali jejího rozšíření o zásadní část s trpasličími prsteny a opět nechápu její vystřižení z kin. To samé platí i pro scénu rozhovoru Bilba s Eldrondem, která se objevila na internetu před nějakou dobou. Elrond nabízí Bilbovi možnost zůstat v Roklince a právě díky této scéně můžeme pochopit Bilbovo otočení se za Roklinkou při odchodu z ní a poté jeho pokus o návrat z jeskyně. A poslední rozšíření nás doprovází ve skřetím městě, ale to je spíše nepodstatné. Přibyla tam i jedná písnička od Skřetího krále. Text je správně jednoduchý vzhledem k postavě, ale lyrica je opravdu povedená. Melodii má Howard Shore znova v kapse.



Tím se dostávám k hudbě. Shore si Pánem prstenů upletl bič a bylo jasné, že bude nemilosrdně srovnáván právě s ním. Troufám si tvrdit, že odvedl úžasnou práci. Problém mám jen u závěrečného souboje, kdy nám skladatel zahrál motiv Černých jezdců. Pochopil bych to jen v případě, že s nimi bude mít Azog něco společného. U Lotra jsme měly silné melodie, kdy se každá skladba dala poslouchat zvlášť. Ne, že by to tu taky nešlo, ale Hobit je velice komplexní a propojený. Nemá tak jednoduchou lyricu jako Společenstvo prstenu, je více podobný Návratu krále nebo ještě lépe kompletním nahrávkám. Svůj vliv na to má i délka alba, kdy Lotr měl klasická CD vydání o 70-ti minutách, ale tady máme přes dvě hodiny hudby, takže témata jsou zabalená do další hudby okolo - roztříštěná. Samostatný soundtrack jsem ale hodnotil dříve, takže zmíním jen to, zda něco nového přibylo. Musím Vás zklamat. Nedočkali jsme se ničeho zásadnějšího, jde spíše jen o protažení stávajících motivů. Výjimkou je tak jen píseň Skřetího krále. S třinácti minutami toho Shore stejně nemohl nic moc dělat.

Technická stránka je ve většině skvělá. Stížnosti se spíše linuly například na odbourání používání miniatur, ale Jackson už před premiérou prohlásil, že se tak rozhodli kvůli nedostatečné možnosti přiblížení se k modelům, kdy byla prostě poznat jejich zmenšenost. Samozřejmě za tím stála technologii HFR, kde je míra detailů na obrovské úrovni, tudíž se stává film na výpravu skutečně náročným. To platí i pro masky, kdy tu máme vedle opět povedeného Gluma i digitální skřety. U skřetů si někteří novináři stěžovali na nahrazení masek digitálem. K tomu asi těžko něco dodám, to už záleží na Vás, co upřednostňujete. Azog se každopádně kvalitativně povedl, je někde na úrovni Gluma. Co se ale nepovedlo, tak Skřetí král. Je zpracován povedeně, o tom žádná, jenže ho neberu jako charakter, jen jako dobrý počítačový trik, na rozdíl od Gluma nebo právě Azoga. Byl bych radši, kdyby ostatní skřeti byli namaskováni a machři přes PC se mohli více věnovat právě „talentovanému zpěvákovi“ z jeskyně. Nejlepší trikovou scénou je tedy nejspíš souboj horských obrů. V kině vynikající podívaná a zvukově brilantní.



Vyplatí se investovat do rozšířené verze? Rozhodnutí není tak jednoduché jako v případě Lotra. Pozitivní dojem z celé edice zvedá hlavně Roklinka a to i celkové hodnocení. Pokud vám to nestačí, tak devítihodinová nálož luxusních bonusů by měla. Přesto si neodpustím rýpnutí, že taková scéna z Bilbova nákupu na tržišti nemusela být ani zde. Několik důležitých scén tu je a to do takové míry, že nepochopíte jejich vystřižení a spíše si bude říkat, proč režisér neobětoval Frodovu část pro dobro celku. Je jasný, jak si byl Jackson jistý tím, že film vlastně nemá ani zdaleka co nabídnout ve srovnání s Lotrem, tak se snažil útočit hlavně nostalgií a v budoucnu dodatky. Kniha Hobit je pro děti, Pán prstenů fantasy pro dospělé a film Hobit přesně uprostřed – rodinná podívaná spojující oba světy. Nový Zéland má být na co hrdý a Jackson se s tím popral se ctí. Jednoduchou a přímočarou fantasy pohádku napěchoval různými odbočkami a vlákny, které nám splete dohromady až trojka v prosinci 2014.

P.S. : Při hledáni informací o písni "Song of the Lonely Mountain" jsem našel rozhovor s Neilem Finnem, kdy mluvil o inspiraci v židovských písních, neboť u Hobita se Tolkien právě inspiroval židovskou touhou po domově (Izrael).

+ Herci, příběh, technická stránka, hudba, výprava

- nevyváženost efektů, pro někoho přílišná délka, opakování míst ze Společenstva Prstenu stejně jako některých hudebních motivů

Tržby v USA : 303 milionů dolarů
Tržby z USA - inflace : ---
Tržby za víkend : 85 milionů dolarů
Tržby celosvětově : 1,017 miliardy dolarů
Rozpočet : 180 - 200 milionů dolarů (podle některých údajů až 315 milionů dolarů)
Oscar : 3 nominace (masky, efekty, výprava)
Premiéra : 14.12. 2012
Distributor : Warner Bros.
Délka : 182 minut rozšířená verze (172 minut bez titulků)
Žánr : fantasy, rodinný

8,5/10 (kinoverze 8/10)


23. 10. 2013

Nebezpečný cíl (Bangkok Dangerous) - Brian Tyler

Nicolas Cage byl v 90. letech 20. století za hvězdu. Nominace na Oscara sem, komerční trhák tam, nevěděl co dřív. Jenže tam někde se to zadrhlo a člověk nevěděl, zda má herec křeč nebo utekl z psychiatrické lečebny, což naznačoval třeba Ghost Rider 2. Ten Nicův výraz mě straší dodnes a mám ten pocit, že se snaží spíše hrát normálního člověka a zapdnout než naopak. Buď jak buď, jeho další film, Bangkok Dangerous, opět dopadl mizerně a vedle Cageovi strnulosti v obličejových svalech dostávala na zadek jak logika děje, tak některých scén (závěrečný záběr jsem nějak nepobral). Potenciál byl slušný, jen to chtělo změnit scénáristu, režiséra a hlavní roli. :) Nebudu zde vyjmenovávat, co vše je ve filmu špatně a co mohlo být natočeno lépe, přeci jen se budu spíše věnovat soundtracku, který se rozhodně povedl, je tedy spíše smutný, když ho člověk musí poslouchat u tohohle filmu, čímž ví, že upadl do zapomnění, stejně jako snímek samotný.


Kdo má rád produkci Remote Control a Hanse Zimmera, tak by měl být nadšený a komu je práce této společnosti protivná, tak bude na vážkách s tím přiznat si, jak dobrý hudební doprovod film má. V první řadě musím napsat, že Brian Tyler do RC nepatří, ale jeho styl by tomu odpovídal. Hodně tíhne k hybridním soundtrackům (elektro je dost slyšitelná součást), jenže pořád odvádí slušnou práci s orchestrem. Pokud jde o něj, tak bych mohl potěšit našince, protože nahrávání měl na starosti Pražský filharmonický orchestr. Když vezmu v úvahu jejich zaneprázdněnost (koncerty, nahrávání nových edicí starých OST apod.), tak se jedná o jejich nejlepší práci za poslední dobu. Brian Tyler to má taky v kapse a neustále dokáže překvapovat bohatostí, instrumentací a lehkostí s jakou se pohybuje na hybridní půdě. Zarazilo mě, jak moc je soundtrack emocionální, plný energie, kompletní, pestrý a zajímavý zážitek pro poslech. Obsahuje vynikající akční, melancholicko-smutné nebo thajské pasáže, což poslední dvě části splňuje už první "Bangkok Dangerous" se srdečním klavírním motivem v konstrastu se zběsilým tempem thajského podsvětí.


Originalita hudby je působivá, perkusní části, stejně jako dechové, mají silné zastoupení v celém spektru. I když se pohybujeme v Asii, tak album spíše funguje v západním pojetí, což určitě spousta posluchaču ocení. Mé nejoblíbenější skladby? Bezpochyby "Runner" s nesmírně chytlavým začátkem a následná "Pursuit" se smyčcovým závěrem. Obě jsou z většina akční, doplněné o emoce z "Bangkok Dangerous" hned na začátku. Celkově může OST evokovat v lidech klasickou práci Remote Contol, ale opak je pravdou. Album je bohaté na melodie (přibližně čtyři primární motivy), vyvážené a při pozornějším poslechu je i propracované instrumentačně. Neschovává se za prázdnou nabubřelost. Není vlastně moc věcí, co bych vytknul. Jde spíše o to, že na špičku mezi soundtracky nedosahuje. Pokud holdujete tomuhle hybridnímu stylu a nebo Vám nijak nevadí, tak si připravte peněženky, protože ani délkou zklamáni rozhodně nebudete. Nikterak zásadní, ale jinak perfektní soundtrack k podprůměrnému filmu. Jaká to škoda.

Tržby v USA : 15 milionů dolarů
Tržby z USA - inflace : 17 milionů dolarů
Tržby za víkend : ---
Tržby celosvětově : 42 milionů dolarů
Rozpočet : 45 milionů dolarů
Oscar : ---
Premiéra : 5.9. 2008
Distributor : Lionsgate
Délka : 100 minut
Žánr : akční, drama, thriller

1. Bangkok Dangerous
2. Assassin
3. Bangkok Dangerous Main Title
4. Fon's Theme
5. The Pupil
6. Bangkok Reflections
7. Runner
8. Pursuit
9. Underground Temple
10. Prague
11. Silent Retribution
12. Explosive Device
13. Gangland Grenade
14. The Hitman
15. Elephant
16. Rain
17. Scoping Out The Hit
18. Second Thoughts
19. Pool Assassination
20. What I Do
21. Hide And Seek
22. Floating Market
23. River Chase
24. The Performance
25. Bangkok Downtown
26. Knife Test
27. Fire
28. The Meeting
29. The Compound Shootout
30. Yearning
31. Fate

Celkový čas: 77:50

8,5/10

19. 10. 2013

Fontána (The Fountain) - Clint Mansell

Darren Aronofsky je mezi filmovými fanoušky dost oblíbeným režisérem a jeho nový projekt o Noem je patřičně očekávaný. Ale ještě před ním natočil několik zajímavých filmů a jedním z nich je na jednu stranu kritizovaná a na druhou diváky chválená Fontána. Kritici film přijali s rozpaky a často velice negativně, zatímco diváci si snímek nemohli vynachválit. Není to poprvé, kdy byl film přijat naprosto rozdílným způsobem, vzpomeňme na Hobita. Snímek se pohybuje ve třech rovinách - minulost, přítomnost a budoucnost. Jeho středobodem je láska, reinkarnace a spiritualita. Dvě postavy napříč časem se vždy setkají ve své nesmrtelné lásce, opakují události v dané době a jsou nuceni hledat záchranu ve Stromu života (příroda/Gaia/pohanství).



Aronofsky má taky svého dvorního skladatele, tím je populární Clint Mansell stojící za dnes už takřka kultovní melodií Requiem for a Dream, kterou proslavil především trailer na Dvě věže, kde jsme se setkali s jejím orchestrálním provedením. Mansell se u Fontány spojil se dvěma kapelami - klasické smyčcové kvarteto Kronos Quartet a post-rockovou skupinou Mogwai. Do toho je potřeba započítat i devět zpěváků v provizorním sboru. Skladateli šlo o využití klasické hudby ve spojení s elektronickou v co možná nejorganičtějším provedení, kdy psal doprovod paralelně s tvorbou filmu, aby vystihl co nejlépe náladu. Závěr soundtracku měla obstarat píseň "Together We Will Live Forever" u níž bylo nakonec rozhodnuto, že nebude fungovat. Píseň byla nakonec překopaná do nádherně dojemné čistě klavírní podoby od Randyho Kerbera.


Soundtrack je postaven na cyklickém opakování rytmů (jako film) s dvěma základními motivy. Stěžejním prvkem je bicí udávající rytmus, elektrická kytara netrhající uši jako u nejmenovaného skladatele, nebo klavír. Dá se říci, že oba motivy jsou celým soundtrackem a prostupují jím, takže je na posluchači, zda tohle toleruje či nikoli. Díky tomu album vytváří minimalistický rozsah, který se podle mě přesně hodí do celkové nálady filmu. Je ale pravda, že díky mále instrumentaci a bohatosti motivů, se soundtrack stává příliš řídkým. Obě kapely většinou pracují společně a kombinují své styly vzájemně. Základní motiv je slyšt už v "Tree of Life", ale skutečný rozsah získává až v populární a rozšířené skladbě "Death is the Road to Awe".
Kronos Quartet
  • Hank Dutt – housle
  • David Harrington – housle
  • John Sherba –housle
  • Jeffrey Zeigler – cello
Mogwai
  • Dominic Aitchison – basová kytara
  • Stuart Braithwaite – kytara
  • Martin Bulloch – bicí
  • Barry Burns – klavír
  • John Cummings - kytara 

Mansell získal za svou práci několik nominací a cen, včetně nominace na Zlatý Globus. Je překvapením, že i hudba samotná dokázala rozdělit kritickou obec. V tomhle je divácká veřejnost vyrovnanější, mnohem blíže mému názoru o povedeném hudebním doprovodu, který ale mohl dopadnou lépe. Filmu byla vyčítaná určitá plochost a jednorozměrná prezentace postav, nebudu daleko od pravdy, když to samé napíši o hudbě, jenže ta má v sobě nějaký druh podmanivého kouzla, kterým mě dostala na svou stranu. Cítím v ní hloubku, která asi některé kritiky minula. Pokud vám nevadí mix rockového rytmu v symfonickém balení, tak jste na správném místě. Tenhle druh filmu to bude mít vždy těžké.

Tržby v USA : 10 milionů dolarů
Tržby z USA - inflace : ---
Tržby za víkend : 3,8 milionů dolarů
Tržby celosvětově : 16 milionů dolarů
Rozpočet : 35 milionů dolarů
Oscar : ---
Premiéra : 22.11. 2006
Distributor : Warner Bros.
Délka : 96 minut
Žánr : drama, sci-fi, romantický, fantasy



1. The Last Man (6:09)
2. Holy Dread! (3:52)
3. Tree of Life (3:45)
4. Stay With Me (3:36)
5. Death is a Disease (2:34)
6. Xibalba (5:23)
7. First Snow (3:09)
8. Finish It (4:25)
9. Death is the Road to Awe (8:26)
10. Together We Will Live Forever (5:02)


Celkový čas: 46:15

7,5/10

16. 10. 2013

Muž z oceli (Man of Steel) - rozbor speciál

Sice jsem Muže z oceli recenzoval během jeho premiéry, ale u příležitosti vydání na DVD a blu-ray 23. 10., jsem se rozhodl pro takový menší rozbor celého filmu. Možná Vás některé souvislosti překvapí a uvidíte skryté podněty, co málokoho napadly. Určitě bude pro dost lidí zajímavé dozvědět se o skryté symbolice snímku a tím jim ukázat i tu propracovanější stránku filmu, kdy zjistí, že to není „jen“ triková přehlídka s bombastickou likvidací planety. Podle některých Zack Snyder zašel příliš daleko ve svém megalomanství, což si já osobně nemyslím. Můj názor je, že předběhl dobu, jenže mu chybí to, co takový Pán prstenů měl; dokázal pracovat s herci v detailech vedle obludné velkoleposti. Takovou propracovaností charakterů Muž z oceli neoplývá. Dá se říci, že krom Supermana se o nikom toho moc nedozvíme. Nyní ale k základům děje.

Planeta Krypton je před zničením. Vědec Jor-El předstoupí před radu, aby mu svěřila Kodex, díky němuž by mohl jinde obnovit svou rasu. Ještě než se tak stane, generál Zod vyhlásí převrat a chce radu soudit za jejich politikaření, které uvrhlo Krypton do záhuby. Jor-Elovi se podaří uprchnout i s Kodexem a implantovat ho svému nově narozenému synovi Kal-Elovi do buněk a poté ho vyslat na Zemi, kde je vychováván náhradními rodiči a především matkou. Je mu vštěpována lidskost i morální kodex. Zod byl po bitvě na Kryptonu zajat a poslán do „vyhnanství“, přičemž byla planeta následně zničena, což Jor-El předpovídal. S ním zanikly chyby kryptoňanů jako kontrola porodnosti, umělé oplodnění (Kal-El byl prvním dítětem po několika staletích vzniklým klasickým způsobem) nebo nekonečná těžba planety. Kal-El měl tedy za úkol spojit staré a nové na Zemi a k tomuhle ho popohnal příchod Zoda a jeho vojáků na naší planetu, kterého osvobodilo zničení Kryptonu.



Dlouhou dobu tu nebyl film tak otevřený v rámci náboženského přirovnání jako právě Muž z oceli vycházející z židovské tradice. Supermana stvořila americko-židovská dvojice evropských uprchlíků Jerry Siegel a Joe Shuster v roce 1932. Krypton byla velká pokročilá říše, co zničila sama sebe. Přípona „El“ znamená v hebrejštině „Bůh“ a jméno Kal-El něco vy smyslu „Hlas Boží“, což představuje symboliku Ježíše Krista, jenž na Zemi zastupoval Boha (jeho hlas) a měl lidem ukázat cestu. Od dětství putoval světem a konal zázraky. Ve 33 letech byl zajat, mučen a obětoval se pro lidstvo a stejnou cestou se vydal i Kal-El (Clark Kent), kdy ve filmu sám zmíní, že je na Zemi už 33 let, stejně tak můžeme vidět konání zázraků. Před zkázou Kryptonu pošlou rodiče Kal-Ela mezigalaktickým Nilem tak jako to bylo u Mojžíše vložením jeho dětského těla do proutěného koše na řece. Tahle symbolika s Egyptem nebo pohanstvím nekončí, protože můžeme sledovat, jak Superman čerpá svou energii ze slunce. Pohanské národy, stejně jako ty v Egyptě, dávaly slunce do rovnítka s Bohem. I dnes můžeme sledovat otevřenou symboliku na uctívání slunce všude okolo v podobě kamenných obelisků (nejznámější je ve Washingtonu D.C.).



Člověk nemusí být znalec, aby si Kodex spojil s hebrejskou Biblí. V současné době sídlí v Shrine of the Book v Izraelském muzeu v Jeruzalémě. Bible/Kodex přežila jak Křížové výpravy, tak i rok 1947, kdy OSN nařídila rozdělení Palestiny. I samotný scénárista filmu je americký žid David S. Goyer. Je zajímavé sledovat Muže z oceli, který nám přednáší myšlenku Nového světového řádu, o kterém se mluví více a více. Kal-El má jako mesiáš přenést lidstvo do Nového světa. Jeho přirovnání k Ježíši je nám servírováno i obrazně, například v kapli, kde má za sebou postavu Spasitele. Už Zod nám sděluje svou představu Nového světa postaveného na genocidě, kdy je potřeba zničit to staré, pak je teprve možné postavit něco nového. Inspirace Huxleyho románem Brave New World je více než zjevná. Máme tu vlastně dva směry, které nám předkládají Nový svět – Zod skrze násilí a Kal-El skrze lásku. Otázkou je, zda někomu z nich věřit. Proč to píšu, když je zřejmé, že přeci Kal-El je ten hodný? Stačí se podívat, jakým směrem tuhle postavu tvůrci posunuli.



To, co si Donner v Supermanovi (1978, 1980) nedovolil, nám Snyder servíruje v plné „kráse“. Clark krade oblečení a v neposlední řadě nechá zabíjet civilisty včetně toho, že on sám zabije. Donner tohle řešil tak, že Superman odtáhl Zoda ze zalidněných prostor, aby uchránil civilisty, nemluvě o poslání Zoda zpět do „vyhnanství“ a ne jeho likvidaci. Někteří mohou namítat tím, že se tvůrci nesnažili vytvořit černobílý svět, zároveň ve spojení s efektní destrukcí. S tím nemohu souhlasit, když se podívám na množství odkazů. Je vidět, že scénárista i režisér moc dobře věděli, co dělají s postavou. Ta myšlenka Muže z oceli je v zásadě nebezpečná, i když se to nemusí zpočátku zdát. V dnešní době přijde mnohým normální zabít nacionalistické "monstrum" (je to jeho chyba, když byl tak vytvořen?), jenže Ježíš učil o nastavení druhé tváře. Tím, že někoho zabijeme, ztratíme svou nevinnost už z dětských let. Je těžké vidět někoho trpět, ale opravdu jsme potom jiní? V Satanské bibli se píše „oko za oko, zub za zub“. Když budeme ale oplácet, budeme zabíjet v zájmu vyššího dobra, jak tedy víme, že nejme těmi, proti kterým jsme bojovali. Tady se nám tedy Muž z oceli rozchází s učením Ježíše a jeho skutky. Vlastně nám křiví morální pohled a vytváří u nás dojem, že tohle řešení je správné.



Další věcí je, že (nejen) Donnerův Superman těžil z ideálů Spojených států postavených na ústavě, což vizuálně symbolizovala už jeho „uniforma“ v barvách vlajky – červená a modrá. Superman byl vždy o pravdě a spravedlnosti na americký způsob života, ale ještě nikdy nebyl tak odmítavý k těmto ideálům jako nyní viz Kal-Elovo prohlášení o tom, že Krypton už svou šanci měl (odmítání svých kořenů, což bylo např. v Avatarovi), potlačení barev kostýmu nebo ignorace představitelů vlády USA. V dnešní antiamerické náladě je to zcela pochopitelné.

Snad jsem Vás nenudil a třeba vznikl zájem o větší proniknutí do děje. Ještě přidám tři takové připomínky, kdy jsem si všiml cisterny s nápisem LuthorCorp v souboji ve městě, kterou na Supermana kopne Zod, pak nepříliš viditelné „W“ na satelitu ve vesmíru, jenž nejspíš odkazuje na Wayne Enterprises a v neposlední řadě krásné závěrečné uvítání Clarka Kenta Lois Laneovou v Daily Planet, kde jen poznamená „Welcome to the Planet" (Vítejte v Planet/na planetě).

Tržby v USA : 291 milionů dolarů
Tržby z USA - inflace : ---
Tržby za víkend : 117 milionů dolarů
Tržby celosvětově : 663 milionů dolarů
Rozpočet : 225 milionů dolarů
Oscar : ---
Premiéra : 14.6. 2013
Distributor : Warner Bros.
Délka : 143 minut
Žánr : akční, sci-fi, komiks

15. 10. 2013

Kapitán Phillips (Captain Phillips) - Henry Jackman

V roce 2009 unesli somálští piráti loď Maersk Alabama a Paul Greengrass se rozhodl zfilmovat celou událost a do hlavní role dosadil Toma Hankse jako kapitána zmíněné lodi. Trailer mě v kině slušně naladil a teď už jen počkat na nesmyslně posunutou premiéru u nás o více než měsíc. Distributor opět boduje. Na co se ve filmu tedy můžeme těšit? Tak především na skvělou práci s herci (šušká se o Oscarovi pro Hankse) a technickou brilantnost jakou od Greengrasse čekáme (zvuk, střih, kamera…) po Bourneově mýtu a ultimátu. V zahraničí se na film zatím pějí ódy, takže my si musíme s verdiktem ještě počkat. Nepočítám s tím, že by film dopadl jako nesmyslně vyhypovaná Gravitace.


Dnes vychází na disku soundtrack Henryho Jackmana, tak se na něj společně podíváme. Jackman pracuje v Remote Control, což už většině lidí napoví, co má čekat. Jde opět o hybridní soundtrack s dominantním elektrem, to nepřekvapí, když je Jackman spíše klávesista a práce se synťáky je mu vlastní. Je s podivem, že v některých částech, především v těch etnických, je album podobné Bourneovi. Napoví už první skladba "Choose Your Crew", která patří k tomu nejlepšímu na OST. Její etnicko-orientální zaměření, se slušným rytmem, je celkem návykové. To "Maersk Alabama" je postupně a pomalu gradující opět se slušným tempem ve stylu tikajících hodin. Právě tyhle dvě skladby charakterizují celé album. Nepochybuji, že ve filmu bude hudba ještě lepší. Kdo slyšel Powellovu hudbu v Bourneovi a poté na albu bude přesně vědět, co tím myslím.


 V "This Is Not A Drill" se opět setkáváme s hlavním motivem už z první skladby s táhlým orientálním zvukem houslí (Ann Mariea Calhoun) a violoncellem (Tristan Schulze). Jak je v Remote Control zvykem, tak perkuse měl na starosti Satnam Ramgotra stejně jako to, že za hudbou stojí opět hromada lidí z této továrny. Celkově je album vyrovnané co do počtu akčních a napínavějších částí. Emoce jsem zaregistroval snad jen ve druhé polovině poslední skladby "Safe Now" s pomocí jemného orchestru a jednoduchých tónů piana, což je znova poznávacím znakem Remote Control. Na složitější hru a instrumentaci prostě zapomeňte. Vše je podřízeno konzumu. I tak je album poslouchatelnější než Bourne, ale uvidíme, zda právě on zase lépe nefungoval ve filmu, na který se opravdu těším.

  1. Choose Your Crew (1:36)
  2. Maersk Alabama (2:42)
  3. This Is Not A Drill (5:42)
  4. Second Attack (4:53)
  5. I'm The Captain Now (3:44)
  6. Do We Have A Deal? (2:09)
  7. Entering The Lifeboat (2:46)
  8. Uss Bainbridge (2:07)
  9. End This Peacefully (2:43)
  10. Failed Attempt (0:56)
  11. Two In The Water (4:19)
  12. Seals Inbound (0:23)
  13. Negotiation (1:23)
  14. Initiate The Tow (2:17)
  15. High-Speed Maneuvers (2:03)
  16. Safe Now (3:12)

Celkový čas: 42:56

6,5/10


9. 10. 2013

Gremlins (1984) - Jerry Goldsmith

Není nad to koupit kvalitku v Čínském obchodě a ještě k tomu žravou, co se tváří jako milé zvířátko na mazlení. To by jej ale člověk nesměl krmit po půlnoci a ještě k tomu polít vodou, kdy jich pak dostane hned několik do páru. Joe Dante předvedl netradiční práci s hororem, kde nám k němu přidal i černý humor. Gizmovi "sourozenci" tak mohou v malém městečku rozpoutat žravé žně, vše za doprovodu vánoční atmosféry. Gremlini se stali ihned miláčky filmového publika a Steven Spielberg, jehož Amblin snímek produkoval, si mohl mnout ruce. Výdělky byly parádní, takže jsme časem dostali i druhý díl. Jako jo, Gremlins se mi líbili, stejně tak konkurenční Critters. Celkem originální námět se povedlo slušně zfilmovat. 



Rok 1984 přinesl hodně experimentování kolem elektronické hudby u skladatele Jerryho Goldsmithe, tudíž můžete v Gremlins očekávat silné zastoupení syntetické hudby. Celkově soundtrack osciluje mezi hravostí a až (úmyslného) syntetického pokřivení. Dalo by se říci, že soundtrack zní mnohokrát směšně a opět musím dodat, že naprosto úmyslně. Kombinace elektroniky a orchestruu skutečně vytváří pozoruhodně legrační dílo. Hlavní motiv, který je nejvýrazněji slyšet v "End Title/The Gremlin Rag" se na dlouhou dobu stal tím nejslavnějším, co Goldsmith složil a mohli jsme ho slyšet na slušné řádce koncertních šňůr skladatele. Motiv je opravdu chytlavý i přes silnou elektroniku včetně perkusí. Jde o klasické syntetizované bicí 80. let. Vedle toho zní Gizmův motiv v "The Gift" mnohem smutněji, vážněji a roztomileji, ale opět na začátku synteticky, přesto postupně přejede do orchestru. V "Late for Work" Goldsmith zase představí lidský motiv.



Jerry má talent dát hudbě určitý charakter. Taková Tichá noc v jeho podání má slušnou odezvu, nemluvě o napodobení kočičího křiku a policejní sirény, kdy dochází k jejich sloučení. ;) Goldsmith využívá kočičího vytí jako varování před špatnými událostmi. Je tak těžké nemít rád soundtrack ke Gremlinům. Jeho ironickou infantilnost si člověk musí oblíbit. Určitě se ale dá říci, že to mohlo dopadnout ještě lépe, kdy i té dobové elektroniky se mohlo ubrat. Pokud se Vám bude zdát tracklist nějaký dlouhý, tak je to kvůli verzi Retrograde Album z roku 2011. Jde o kompletní nahrávku. Už ta z roku 1999 byla oproti té původní vydařená. S oběma verzemi neuděláte nějakou zásadní chybu pokud budete Gremliny chtít.

Recenzi je možno si přečíst i na abysszine.

Tržby v USA : 153 milionů dolarů
Tržby z USA - inflace : 371 milionů dolarů
Tržby za víkend : 12 milionů dolarů
Tržby celosvětově : 153 milionů dolarů
Rozpočet : 11 milionů dolarů
Oscar : ---
Premiéra : 8.6. 1984
Distributor : Warner Bros.
Délka : 106 minut
Žánr : fantasy, horor, komedie



CD 1: The Film Score (75:41)

1. Fanfare in C (Max Steiner) /The Shop/The Little One (4:30)
2. Late for Work (1:46)
3. Mrs. Deagle/That Dog (2:22)
4. The Gift (1:45)
5. First Aid (2:17)
6. Spilt Water (3:02)
7. A New One (1:10)
8. The Lab/Old Times (2:35)
9. The Injection (2:56)
10. Snack Time/The Wrong Time (1:49)
11. The Box (1:24)
12. First Aid (1:39)
13. Disconnected/Hurry Home (1:03)
14. Kitchen Fight (4:06)
15. Dirty Linen (0:43)
16. The Pool (1:07)
17. The Plow/Special Delivery (1:16)
18. High Flyer (2:22)
19. Too Many Gremlins (2:06)
20. No Santa Claus (3:27)
21. After Theatre (1:39)
22. Theatre Escape/Stripe is Loose/Toy Dept./No Gizmo (4:36)
23. The Fountain/Stripe's Death (5:42)
24. Goodbye, Billy (2:56)
25. End Title/The Gremlin Rag (4:10)

Bonus Tracks: (13:35)
26. Blues (2:17)
27. Mrs. Deagle (Film Version) (1:27)
28. God Rest You Merry, Gentlemen (Traditional) (1:12)
29. After Theatre (With "Silent Night") (1:36)
30. After Theatre (Without "Silent Night") (1:36)
31. Rabbit Rampage (Milt Franklyn) (0:47)
32. The Gremlin Rag (Full Version) (3:35)
33. Gizmo's New Song (0:35)
34. Gizmo's Trumpet (0:30)


CD 2: The 1984 Soundtrack Album (31:25)

1. Gremlins... Mega Madness - performed by Michael Sembello (3:52)
2. Make It Shine - performed by Quarterflash (4:11)
3. Out Out - performed by Peter Gabriel (7:02)
4. The Gift (4:58)
5. Gizmo (4:14)
6. Mrs. Deagle (2:54)
7. The Gremlin Rag (4:13)

Celkový čas: 107:06

7,5/10

 
Design by Free WordPress Themes | Bloggerized by Lasantha - Premium Blogger Themes | Affiliate Network Reviews